Jak svět přišel k Humimu

Bylo tomu tak, když tehdy Ježíš vstoupil na nebesa, tak se zapřísáhl, „Já se jednou vrátím, a pak teprve uvidíte bídáci !!!“, a jak slíbil, tak udělal, i když popravdě mu to trochu trvalo.

Roku 1998 se jakési děvčici narodil chlapec, dar boží. Osud si pro něj připravil jméno Tomáš, samotnému Vencovi z Hodonína jméno tak neznámé. Chlapec, jenž se narodil na východ od moravské metropole, ve vísce ztracené v horách. Klame vás zdání moji drazí, ale vězte, že toto od civilizace odřízlé místo je pro výchovu znovuzrozeného Krista jako dělané, jen vezměte v potas ten počet vodních ploch, na kterých v žádném případě nehrozí, že by se Jezulátko při nácviku chůze po vodě utopilo.

Jako první si božího syna všimli florbalový čarodějové z Líšně. V tomto značně omezeném klubu měl Tomáš Kristus možnost střílet díky svému božímu původu pálit hodně moc gólů, tím se dostáváme k typu oslavy všech těchto gólových radostí a způsobu jejich provedení, pokud by jste čekali něco absolutně převratného jako je třeba nějaký nový prací prostředek, tak vás musím zklamat, náš mladý Kristus totiž oprášil něco totálně starého, tedy pózu, jakou ho zobrazuje socha v Rio de Janeiru.

Humiho božsko přísný oblouk

A když dnes v mojí hodině chemie zářil nad hořícím kahanem hořčík jako hvězda nad Betlémem, uvědomil jsem si, že má můj tým doslova božské štěstí, že náš největší konkurent jsou zrovna psi, oni totiž našeho božího syna testovali, naštěstí se Tomovi Kristovi u psíků nelíbilo, a tak i s přispěním přestupové politiky pana Jiříkuse Brokuse zamířil syn boží k nám do Gulliverů, ale asi syn neplní otcovi představy, a tak jsme letos, možná i díky tomu skončili bez play-off, ale nevíc co přebije pocit, že máme v týmu syna Božího…snad ho nečeká osud ukřižování, jelikož, pokud ano, tak si to svičí po každém gólu, který vstřelí. 😀

Dr. Ciglbauer